28.01.2018, 11:08
František Leubner
1867 - 1930
Na zlaté půdě
1.
Kristus před křížem!
Jde prašnou cestou v dumách mezi poli.
Zem vůní dýchá zrajícího žita
a obloha jak v jedno slunce slita,
klid poledne, v něm nehnou se ni stvoly.
Jde žehnaje, a na své myslí boly.
Však náhle stanul, noha v zem jak vryta.
Kde v stráni divizna a douška zkvítá,
kříž oviklaný křivo stojí holý.
Jen hřeby trčí ve spuchřelém dřevu.
Skráň sklonil, srdce soucitem se chvělo.
Ne Golgoty, zde vzpomněl jiných zjevů:
jdou mimo bídní, šeptnou v pozdrav slova,
dlaň drsná otře upocené čelo -
jen za ně dal by křižovat se znova.
2.
Pod obrazem sv. Cecilie
Zrak k nebi, ruka po klávesách pílí.
Jak bystřeň hor to kypí ve varhanách:
Zas Cherubů chví zpěvem v ráje branách,
v poušť za ztraceným blahem Adam kvílí.
Job v bolu stená, Píseň láskou šílí,
žalm tvrdý vyzní v plesné Hossianah,
lid těší prorok po Jehovy ranách
a Magnificat slaví divů chvíli.
Trub soudných hlahol v prostor hrůzně duní,
zní praskot rakví, mrtví táhnou z hrobů,
a zem i hvězdy v prach se tříští dymný.
Bůh nad oblaky v jasu kříže trůní
a svatých sbor, co zmohli pekla zlobu,
teď Beránkovi pějí věčné hymny.
3.
Laudate Dominum...
Mnich z Fiesole jak by s nebe svedl
sem v apsis andělů ty zjevy cudné.
Hlas budí z němých strun jich prsty bludné,
jim nad skráň jazyk ohnivý se zvedl.
V jich líci - štěstí zářný svit jsem shlédl,
chval božích pějí zpěvy rajsky svůdné.
Z blan žaltáře mi v sluch zní verše trudné,
bič hoře Bůh když na člověka spředl...
Čtu "Chvalte Boha" na závitku listů,
jež v rukou šťastných andělů se vinou -
a vzpomínám si s divem na žalmistu:
Ač temné dny žil bolu, beznaděje,
když poslední mu žalmy se rtů plynou,
on srdcem vděčným Alleluja pěje.
1867 - 1930
Na zlaté půdě
1.
Kristus před křížem!
Jde prašnou cestou v dumách mezi poli.
Zem vůní dýchá zrajícího žita
a obloha jak v jedno slunce slita,
klid poledne, v něm nehnou se ni stvoly.
Jde žehnaje, a na své myslí boly.
Však náhle stanul, noha v zem jak vryta.
Kde v stráni divizna a douška zkvítá,
kříž oviklaný křivo stojí holý.
Jen hřeby trčí ve spuchřelém dřevu.
Skráň sklonil, srdce soucitem se chvělo.
Ne Golgoty, zde vzpomněl jiných zjevů:
jdou mimo bídní, šeptnou v pozdrav slova,
dlaň drsná otře upocené čelo -
jen za ně dal by křižovat se znova.
2.
Pod obrazem sv. Cecilie
Zrak k nebi, ruka po klávesách pílí.
Jak bystřeň hor to kypí ve varhanách:
Zas Cherubů chví zpěvem v ráje branách,
v poušť za ztraceným blahem Adam kvílí.
Job v bolu stená, Píseň láskou šílí,
žalm tvrdý vyzní v plesné Hossianah,
lid těší prorok po Jehovy ranách
a Magnificat slaví divů chvíli.
Trub soudných hlahol v prostor hrůzně duní,
zní praskot rakví, mrtví táhnou z hrobů,
a zem i hvězdy v prach se tříští dymný.
Bůh nad oblaky v jasu kříže trůní
a svatých sbor, co zmohli pekla zlobu,
teď Beránkovi pějí věčné hymny.
3.
Laudate Dominum...
Mnich z Fiesole jak by s nebe svedl
sem v apsis andělů ty zjevy cudné.
Hlas budí z němých strun jich prsty bludné,
jim nad skráň jazyk ohnivý se zvedl.
V jich líci - štěstí zářný svit jsem shlédl,
chval božích pějí zpěvy rajsky svůdné.
Z blan žaltáře mi v sluch zní verše trudné,
bič hoře Bůh když na člověka spředl...
Čtu "Chvalte Boha" na závitku listů,
jež v rukou šťastných andělů se vinou -
a vzpomínám si s divem na žalmistu:
Ač temné dny žil bolu, beznaděje,
když poslední mu žalmy se rtů plynou,
on srdcem vděčným Alleluja pěje.